o koních

Z fylogenetického hlediska řadíme haflinga do skupiny koní okcidentálních (západních-chladnokrevných). Základem tohoto plemene byli původně malí alpští koníci z jižního Tyrolska. V okolí Hafflingenu v Ötztalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek a noriků či freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádnou schopností pro práci ve vysokohorském terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli. Moderní haflingové mají ve svém rodokmenu araba jménem El Bedavi. El Bedaviho dovezla v 19. Století z Arábie rakouská hipologická společnost.

Hafling je vždy ryzák s bílou hřívou a ocasem. Výška v kohoutku se liší. Podle Kholové a Hoška se pohybuje v rozmezí 134-142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Edwards pak uvádí výšku do 140cm. Hafling je mohutně stavěný s kvalitníma nohama, dobře utvářenou šikmější lopatkou, s výbornými kopyty. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké. Holeně má krtké. Chody jsou volné, krok je v horském terénu velmi jistý. Hrudník je hluboký, plec dobře utvářená. Hřbet je poněkud delší.

K mimořádné otužilosti a houževnatosti přispívá horské podnebí, a proto se hříbata odchovávají na alpských pastvinách, kde řídké ovzduší zvyšuje funkci srdce a plic. Hafling je pracovně využíván již od mladého věku. Je dlouhověký, někteří jedinci pracují až do svých čtyřiceti let. Je velmi učenlivý, nenáročný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péčí a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách. Plemeno se užívá ke všem druhům zemědělských prací, k tahu, jako soumar, v lesnictví, v armádě ( také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně). Hafling je také oblíbený jezdecký a kočárový koník. Oblíbené rčení příznivců haflinga právem zní: "Každý kůň je na něco, jen hafling je na všechno."